Životopis
Svatá Zdislava
Zdislava z Lemberka se zasloužila o vznik dominikánského kláštera, kostela a špitálu
v Jablonném v Podještědí. Proslula zbožností a vzornou péčí o rodinu, nemocné a chudé.
Narodila se po roce 1220 na Moravě v rodině pana Přibyslava z Křižanova, předního moravského šlechtice 13. století.
Zdislavin původ
Na Českomoravské vysočině u města Žďáru poblíž Velkého Meziříčí je město Křižanov se zámkem, rodiště Zdislavino. Je tedy rodem Moravanka. Narodila se někdy po roce 1220. Přesné datum neznáme. Její rodiče byli značně zámožní, vzdělaní a velmi zbožní. Zdislava měla mladší sourozence, tři sestry a bratra: Eufemii, Elišku, Libuši a Petra. Zdislava, Eufemie a Eliška se provdaly za české velmože a získaly si později mnoho chvály svým ctnostným životem, zvláště Zdislava. Výslovně to poznamenává kronikář ždárského kláštera, který nám mnoho zaznamenal o křižanovské rodině.
Zdislavino mládí
Své dětství a dívčí léta prožila Zdislava ve vzorném rodinném prostředí na hradě Křižanově a patrně i v Brně, kde byl pan Přibyslav purkrabím. Rodiče jí poskytli všestrannou výchovu. Po jejich vzoru měla Zdislava velikou úctu ke stavu kněžskému a řeholnímu. Když jednou slyšela o šťastném životě poustevníků, rozhodla se je následovat. Nepozorovaně se vytrácela z křižanského hradu do nedalekých lesů, kde se snažila myslet jen na Boha, postila se a odpírala si pohodlí. Tajemně šumící lesy, odraz nebe v hladinách křižanských rybníků, všechen šepot boží přírody, nápovědi čehosi nesmírného a silného rozněcovali její dětskou fantazii a naléhavou touhu po kráse, hloubce a vznešenosti něčeho, čemu ještě dobře nerozuměla. Brzy se ovšem vrátila domů, ale láska k samotě a usebranosti v Bohu provázela ji po celý život. Není divu. Vždyť její otec byl „v nitru mnichem“ a její matka a sestra Eufemie svým způsobem rovněž poustevničily, jak jsme již slyšeli.
Vrozený sklon ke zbožnosti zapouštěl v mladičké Zdislavě kořeny stále hlubší. Můžeme se právem domnívat, že když uzrál čas, bylo toto vnímavé děvčátko dáno podle mravu své doby na vychování a vzdělání do některého kláštera, podobně jako Anežka Přemyslovna. Zde pak byly její pocity Boha obohacovány i rozumovým poznáním a Zdislavina dětská víra se stávala uvědomělou.
Zdislavin otec
Pan Přibyslav byl významnou moravskou osobností. Zastával důležité úřady. V Brně byl purkrabím, tedy prvním úředníkem tehdejší hradní správy. Spravoval brněnský hrad, jeden z nejvýznačnějších v zemi. Patřila mu rozlehlá část Moravy, hlavně oblasti v Českomoravské vysočiny. Nepřekvapuje proto, že se s jeho jménem často setkáváme v královských listinách. Kolem roku 1238 byl pan Přibyslav také kastelánem na Veveří, hradě severozápadně od Brna. Jeho stálým sídlem byl však Křižanov, kde si zbudoval hrad. Žďárský kronikář vydává svědectví, že pan Přibyslav „byl zevně rytířem, v nitru však mnichem“. Byl velmi nakloněn klášterům a jejich obyvatelům a zvláště si oblíbil řád cisterciácký, který všemožně podporoval. Mnichům cisterciákům chtěl postavit ve Žďáře kostel ke cti Panny Marie a klášter, ale smrt mu nedovolila dílo uskutečnit. Než zemřel, svěřil provedení svého úmyslu panu Bočkovi, manželu své dcery Eufemie, kastelánu znojemskému. Velkou láskou lnul i k brněnským minoritům, kterým daroval četné statky. Celý svůj život prožil ve službě Bohu, v povinnostech svých úřadů, v oddanosti králi, v péči o rodinu a jako pravý křesťan nikdy nezapomínal na potřeby svých bližních.
Když 16. února 1251 zemřel, byl pochován u brněnských minoritů v kostele sv. Janů. Z pamětní knihy tohoto kláštera se dovídáme o jeho náhrobku.
Zdislavina matka
Paní Sybila přišla do Čech v průvodu Kunhuty, dcery Filipa Švábského, nevěsty budoucího krále Václava I., jemuž byla zasnoubena asi roku 1207. Po tehdejší zvyku žila pak Kunhuta na dvoře svého ženicha, aby poznala zvyky a mrav země, která se jí měla stát druhým domovem. Paní Sybila, mladá dvorní dáma budoucí královny, pocházela ze Středomoří, z království obojí Sicílie, tedy z oblasti, která představovala v té době jedno z kulturně nejvyspělejších území západní Evropy. Krásná žena jižního typu byla vzdělaná a proniknutá zbožností. V Čechách se provdala celkem třikrát. Pan Přibyslav si ji vzal jako vdovu po zemřelém velmoži Bohušovi. Poznal ji nepochybně na pražském královském dvoře, kde často pobýval. Sňatek uzavřeli kolem roku 1220 a paní Sybila se pak přestěhovala na Moravu. Jako Přibyslav i paní Sybila věnovala svou přízeň klášterům. S královnou Kunhutou podporovala například dominikánský klášter rozjímavých sester v Brně, založený roku 1239. Zvláště si oblíbila klášter Žďárský, jemuž věnovala vzácně vypracovanou bibli. Po smrti Přibyslavově provdala se potřetí za pana Jindřicha, kastelána žitavského, předka Ronovců, rodu, jenž nad jiné zasáhl ve 13. století do dějin české země. Tímto sňatkem vešla také do příbuzenského vztahu s rodem Berků z Dubé. Když paní Sybila ovdověla potřetí, usadila se ve Žďáře. Přidružila se k ní její dcera paní Eufemie, rovněž vdova, a se služebnou Leogardou žily všechny po způsobu poustevnic v malých domcích vedle cisterciáckého kláštera. V ústraní a tichu vyšívaly kostelní roucha a náležitým způsobem pečovaly o klášter, jak zaznamenal klášterní kronikář Jindřich. Matka Zdislavina zemřela roku 1262 a byla pochována ve žďárském klášterním chrámu.
Zdislavin sňatek
Dítě Zdislava dospěla podle svědectví kronikáře v krásnou dívku a nejraději by byla vstoupila do sboru řeholních panen v některém klášteře. Měla jakési vnitřní podvědomé tušení o krátkosti svého života, a proto toužila žít v nejtěsnějším spojení s Bohem. On však chtěl, aby vstoupila do manželství a stala se matkou. Vždyť „sám Bůh je původcem manželství“ a „opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na Boží lásce a vykupitelskou mocí Kristovou a spásonosným působením církve se usměrňuje a obohacuje, aby manželé byli účinně vedeni k Bohu a dostalo se jim pomoci a posily v jejich vznešeném úkolu otce a matky“ (Gaudium et spes, čl. 48). Zdislava se provdala mladičká, bylo jí asi něco přes patnáct let, za Havla z rodu Markvarticů, pána na hradě Lemberku v severních Čechách. Po svatbě na Křižanově se tedy přestěhovala do pohraničních hvozdů severních Čech. Cestou tam se jistě zastavila v Praze, vždyť její rodiče žili v těsném přátelství s královskou rodinou.
Zdislavin manžel Havel Markvartic, křesťanský rytíř
Manžel Zdislavin, pán na Lemberku, byl typ rytíře 13. století. V tehdejším dění vystupoval jako muž znamenité slávy válečné. Když se mladý kralevic Přemysl Otakar vzbouřil proti svému otci, stál pan Havel věrně po boku krále Václava I. a nemálo přispěl k jeho vítězství v tomto zápase, které mu roku 1249 zabezpečilo trůn. Havel však nebyl jen drsný bojovník. Měl ducha křižáckých rytířů zanícených pro věc náboženství. Jistě to bylo i dědictví po rodičích. Jeho otec, vlivný velmož pan Markvart II., i matka paní Hostilka horlivě podporovali rytířské řády, jako například johanity v Mladé Boleslavi, kde měli Markvartici svůj rodný hrad. Také pan Havel měl velký zájem o nábožensko-politický život. Udržoval přátelství s mocným olomouckým biskupem Brunonem, kterého hostil na svých statcích a od něhož obdržel léno. Podporoval i řád bratří kazatelů – dominikánů, který si jeho manželka velmi oblíbila. Není také bez zajímavosti, že pan Havel měl účast i na díle Anežky Přemyslovny v Praze Na Františku. Můžeme se právem domnívat, že se obě svaté ženy – Zdislava a Anežka – osobně znaly. Havel z Lemberka býval dříve líčen jako muž hrubý a ke své ženě Zdislavě dokonce krutý. Měl v sobě jistě drsnost bojovníka a rázné vystupování mocného velmože. Jeho činnost v přímých službách panovníka, znalost cizího kulturního prostředí a smysl pro nové myšlenky, jejichž nositeli byly nové řády, které podporoval, opravňují nás však k přesvědčení, že se ke své ženě choval jako pravý křesťanský rytíř. Projevoval ji nejen úctu a lásku, měl i plné pochopení pro její úsilí. Bez jeho pomoci by paní Zdislava stěží realizovala dílo své dobročinnosti. Nové historické poznatky pana Havla rehabilitovaly.
Zdislavin rodinný život
Zdislava žila na hradě Lemberku v severních Čechách jako hradní paní a světice. Její život nebyl rozdvojen, jak tomu bohužel u mnoha křesťanů bývá, na část náboženskou a světskou, ale byl vpravdě křesťansky integrován živou vírou, nadějí a láskou. Na hradě bývalo rušno, ale v jejím nitru byl vždy klid, pramenící z Boží milosti. Plnila všechny společenské povinnosti svého stavu a pečlivě se přitom starala o svou rodinu. Narodily se jí čtyři děti (Havel, Markéta, Jaroslav a Zdislav). Nejstarší Havel se stal důstojným nástupcem svého otce a zaujal přední místo ve společnosti českých velmožů. Podobně i další synové dosáhli význačného postavení v českém království.
Zdislavin apoštolát
Se svým manželem Havlem postavila Zdislava v blízkém městě Jablonném chrám svatého Vavřince s klášterem pro dominikány. Tento řád s apoštolským zaměřením si Zdislava tak oblíbila, že do něj vstoupila jako laická spolupracovnice, zůstavajíc ovšem v manželství. Do sboru apoštolských spolupracovníků se dostala zásluhou slavného dominikána, Poláka, blahoslaveného Česlava, který v té době – kolem roku 1235 – byl představeným polsko-české dominikánské provincie a v Čechách zakládal nové kláštery. Rovněž v Turnově postavila paní Zdislava s manželem kostel a klášter pro duchovní syny svatého Dominika. Její příklad povzbuzoval i jiné k následování.
Matka chudých
Ač byla vznešenou hradní paní, přece s radostí často navštěvovala chudé, v nichž viděla očima víry samotného Ježíše Krista. Nepatřila k těm křesťanům, kteří si myslí, že milují Boha, ale před lidmi svá srdce uzavírají. Naopak. Zákon lásky k bližnímu byl jejím denním programem, neboť pochopila a prožila evangelium – radostné poselství Kristovy lásky. „Co jste prokázali jednomu z nejmenších mých bratří, mně jste (to) prokázali“ (Mat 25, 40). „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mat 22, 39). Poutníci, nemocní a potřební nalézali u ní vždy nejlaskavější přijetí. Podporovala je, kde jen mohla a sama žila skromně. Byla proto všemi milována a nazývali ji matkou chudých.
Zdislavin duchovní život
Její víra nezůstala na dětské úrovni, ale bohovědným poznáním a hlubokou duchovní zkušeností se stala uvědomělou, dospělou. Žila liturgií, denně se účastnila bohoslužby u dominikánů v Jablonném. Když se tamní kostel ještě stavěl, pomáhala i sama Zdislava se svými domácími lidmi na stavbě, aby dílo spělo rychleji ke konci. Činila to vždy v noci, aby dělníci druhého dne mohli nerušeně pokračovat v práci. Toužila mít podíl na tomto díle i prací vlastních rukou. Ráda rozjímala v kapli Nejsvětější Trojice pod hradem Lemberkem. Klid a krása okolní přírody umocňovaly její duši k chválám Božím. I na hradě měla svou kapli, kde s rodinou oslavovala Boha a vyprošovala jeho ochranu v zlých dobách. Měla dar vroucí vnitřní modlitby a k ní přidávala kající skutky. Dosud se na Lemberku ukazuje Zdislavina světnička, připomínající podobnou místnost Karla IV. na Karlštejně. Slovem a příkladem vedla všechny kolem sebe k bohopoctě, jak nám to zachytili staří malíři.
Zdislava divotvůrkyně
Její svatost se potvrzovala i podivuhodnými skutky, které skrze ni učinil Bůh. V kronice Dalimilově čteme: „Pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila“ (Dalimil 87, 5). Když byl na počátku našeho století veden v litoměřické diecézi proces pro její blahořečení, sestavil farní úřad v Jablonném seznam věřících, kteří stvrdili přísahou, že obdrželi od Boha na přímluvu paní Zdislavy různé milosti. Její příkladný život, naplněný láskou k Bohu a lidem, plný touhy po záchraně duší, a její zázračná moc pomáhající tělesně trpícím jsou názorně zachyceny na 24 obrazech, které jsou zavěšeny kolem její hrobky pod kostelem sv. Vavřince v Jablonném. Tato paní svatého života pomáhá mimořádně i dnes všem, kdo se na ni obracejí ve svých duchovních i tělesných záležitostech. Dokladem jsou četná poděkování a dary k jejímu hrobu.
Smrt svaté paní
Paní Zdislava se nedožila vysokého věku. Byla chatrného zdraví a vyčerpala se životními povinnostmi. A tak po krásném rodinném životě se svým manželem a dětmi, po životě plném dobrých skutků zemřela na hradě Lemberku roku 1252 ve stáří asi 27 až 30 let. Oplakávána všemi domácími i poddanými a zvláště dominikány, které ctila jako své otce a milovala jako své syny. Byla pochována v kostele sv. Vavřince v Jablonném, kde její tělo dodnes odpočívá. Známý je také román Aleny Vrbové V erbu lvice či kniha Světlo ve tmách od Jaroslava Durycha. Román A. Vrbové posloužil jako předloha pro stejnojmenný film natočený v roce 1994.
Kult sv. Zdislavy
28. srpna 1907 byla Zdislava blahořečena papežem sv. Piem X. 21. května 1995 Zdislava byla svatořečena papežem Janem Pavlem II. 24. října 2000 papež Jan Pavel II. prohlásil sv. Zdislavu za hlavní patronku Litoměřické diecéze Od jara 2002 dle ustanovení krajského zastupitelstva je patronkou celého Libereckého kraje Z knihy P. Ambrože M. Svatoše O.P. – Paní Zdislava